Můj druhý porodní příběh

Průběh těhotenství

Bohužel nepatřím do skupiny žen, které si požehnaný stav užívají. Těhotenství bude pro mne už navždy jedno z nejmíň příjemných životních období. Řadu strastí už jsem naťukla tady. Tady se chci zaměřit na samotné grande finále.

Vypjaté poslední týdny

Abychom si třetí trimestr ještě vic zkomplikovali, padlo nám do něj stěhování do nového bytu. Byt jsme kupovali v lednu a tehdy jsme vůbec netušili, že nás na podzim bude o jednoho víc.

Termín porodu jsem měla vypočítaný na přelom září a října. Stěhování mělo proběhnout cca v červenci, to by však nemohly nastat komplikace, které stěhování posunuly na konec srpna, a to ještě za předpokladu, že veškeré dokumenty budou v pořádku. Díky všem svatým, pohotovosti v bance i spolupráci developera jsme se mohli stěhovat 21. srpna.

Ale! 20. srpna jsem byla na kontrole u svého lékaře, který pronesl velmi nepříjemnou prognózu o stavu těhotenství a raději mne rovnou odeslal do porodnice na Bulovku. Miminko nebylo otočené, do toho mi naměřil nízké množství plodové vody. Na Bulovce mne sestra po konzultaci s lékařem odeslala domů s tím, že si mám po víkendu zavolat do rizikové poradny. Skvělý! Můžeme se alespoň přestěhovat. Měla jsem obrovskou obavu, že budu muset v nemocnici zůstat, jako se mi to stalo s první dcerou.

Sobotní stěhování klaplo o prsa japonské sprinterky (jak s oblibou říká můj manžel). Dopoledne nám ještě montovali části kuchyně a odpoledne se byt přeměnil na skladiště a překážkovou dráhu pro Anežku.

V pondělí mi v rizikové poradně dali termín kontroly až za týden. Začala jsem proto věřit, že to nebude tak černé, jak předvídal můj gynekolog. Zároveň jsem se radovala z každého dne, kdy se budu moct starat o Anežku a zařizovat věci do bytu.

Není otočená = císař?!

První kontrola v nemocnici mi připadala na 35+3 tt. Šla jsem do poradny se staženým žaludkem a malou dušičkou, abych tam nemusela zůstat na rizikovém oddělení. Musím ale obrovsky zaťukat, protože jsem měla velikánské štěstí na paní doktorku, která mne převzala do péče. Značně mne uklidnila, že porod nemusí být co nejdřív a také, že nemusí skončit císařem.

Nechci tady tvrdit, že císařský řez je katastrofa, já se mu ale chtěla vyhnout. Zaprvé nepředstavuje ideální start pro miminko a zadruhé by pro mne byla náročná rekonvalescence po porodu a nedokázala bych se tak plnohodnotně starat o Anežku, nosit ji, zvedat apod. Byla jsem nastavená tak, že pokud existuje cesta, jak se mu vyhnout, jdu do ní. Samozřejmě za předpokladu, že to bude pro miminko i pro mne bezpečné.

Paní doktorka mi navrhla manuální obrat miminka. Domluvily jsme se ihned na sobotu. Dostala jsem kapačku na uvolnění svalů (pokud si dobře pamatuju) a šlo se na věc. Bohužel ať u kvůli menšímu množství plodové vody, anebo paličatosti malé, se ani po pěti pokusech nehla.

Nebudu nalhávat, byla jsem smutná, tak moc jsem doufala, že se obrat podaří a budu moct rodit přirozeně.

Má to tak být

Při pondělní pravidelné kontrole v porodnici jsme s paní doktorkou otevřely možnost porodu koncem pánevním. Můj stav i stav miminka šel tomu naproti (2. porod, nižší váhový odhad, šířka pánve atd.). Manžela doma skoro omylo, když jsem mu řekla, že do toho chci jít a razatně řekl ne. Porod KP je vnímán jako rizikový a ne každý lékař mu je nakloněn. A samozřejmě zcela odpadají možnosti rodit jen s porodní asistentkou, ve vámi vybrané poloze apod.

Nebudu dělat ze sebe hrdinku, byla ve mne úplně mrňavá dušička, ale strach z císaře a především následné rekonvalescence byl asi větší. I když mi i na další kontrole doktorka řekla, že miminko je stále neotočené, uvnitř jsem doufala, že se otočí. Zkoušela jsem různá cvičení na otočení, googlila jak o život, přemlouvala miminko, ale nic nezabralo. Asi to mělo tak být…

Jaký byl porod KP?

Pomalu se blížil můj termín porodu, malé se dařilo dobře. Dá se říct, že kromě polohy KP bylo vše, jak má být. Kontrola v poradně mi vycházela na pondělí 27. září (39+3). Paní doktorka prohodila něco o velmi příznivém nálezu, a tedy že se pomalu schyluje k porodu a poslala mne domů. Pokud by to tak nebylo, bylo by nutné již pomalu začít plánovat císaře, protože při této poloze miminka se těhotenství nenechává dojít přes 40tt.

Šly jsme se s dcerou a manželovou mamkou, která u nás byl od soboty, se projít a do kavárny. Kolem poledne už jsem začala cítit, že je něco jinak. Nebylo to silné kontrakce, ale ani běžné tvrdnutí břicha.

Když jsme dorazily domů, dala jsem si teplou vanu, kde mi bylo líp, ale zároveň stahy neustávaly. Odpoledne jsem si začala měřit “kontrakce”. Nebyly nijak silné, daly se prodýchat, ale naopak byly pravidelné asi po 3 minutách. Kolem půl šesté jsem se rozhodla, že chci jet do porodnice. Pořád mi přišly v pohodě, v hlavě jsem měla vzpomínky na neskutečnou bolest, ale měla jsem pozitivní nález na streptokoka, tudíž jsem potřebovala dostat antibiotika 3 hodiny před porodem.

V porodnici mne napojili na monitor, kde se kontrakce ukázaly a po vyšetření lékařem, mi řekl, že jsem otevřená na 2 prsty, tudíž už v porodnici zůstanu. Dostala jsem antibiotika, udělali mi test na covid a přesunuli nás s manželem rovnou na porodní box, kde jsme měli čekat, čekat a čekat. Porody KP bývají oproti klasickým porodům poměrně dlouhé…

I po asi 3 hodinách mi přišly kontrakce zvládnutelné. Snažila jsem se hodně chodit, dávala si na záda nahřátý polštář. Měla jsem pocit, že vše krásně zvládám. No…

Kolem deváté, desáté jsem dostala další dávku antibiotik. A to už začínalo jít do tuhého. Během pár minut z pocitu “to zvládám” se stalo “to nepřežiju”. Začala jsem nadávat, mlátit do zdi apod. Lékař mne vyšetřil a řekl, že jsem otevřená na 5 cm. To prostě nechcete slyšet. Rozhodla jsem se proto pro epidural, který mi maličko ulevil od bolesti, ale žádná pohoda to taky nebyla. To bylo kolem 11. až půl 12. A mám pocit, že z minuty na minutu se vše změnilo, začala jsem cítit typický tlak a opravdu během pár minut se to rozjelo tak, že jsem měla začít rodit. Seběhli se kolem mne lékaři i PA a instruovali mne, jak se mám natočit apod. Samotný porod trval něco přes půl hodiny.

28. září 2021, 0:34

Přesně v tenhle okamžik se narodila naše druhá holčička Františka. Hned jsem jí dostala na hrudník, kde jí vyšetřili. Byl to dokonalý pocit, najednou už se nemusíte bát, že se něco stane, že tu bolest už nevydržíte, že už chcete, aby to skončilo. Přesně tohle jsou momenty, které si pamatujete celý život.

I když šlo o druhý porod, trval něco přes 12 hodin. A samozřejmě je to zcela neobjektivní srovnání, ale za mne je porod KP o poznaní náročnější a bolestivější. Ale jsem neskutečně vděčná, že jsem se pro tento porod rozhodla a že jsem ho zvládla, protože jsem se okamžitě dokázala postarat jak o Františku, tak i o Anežku. Ten pocit po porodu je neskutečný, byla jsem tak vděčná, že je Františka zdravá a že jsem to dokázala. Ani ne za 72 hodin jsme mohly jít domů, kde nám začal nová životní jízda.